zahrada. konec června.

naše první noc v jejich novém bytě

Štefi

Den dvacátý a počátek dne dvacátého prvního. Cesta domů.

Cesty z prázdnin domů bývají dlouhé. Naše začala u poslední kávy na pláži v Zarautz, s výhledem na surfaře, pochopitelně...

a skončila na D1, svítáním nad Hostýnskými vrchy.

Den devatenáctý. Bilbao a moderní umění.

 zvnějšku

...a zevnitř. Některé exponáty by neurazily ani běžné domácí sbírky.

Kreativita je ve městě všudypřítomná, leckterá výloha si nezadá s Guggenheimovou katedrálou.

Den osmnáctý. Altamira. Ne. Neocueva de Altamira.

Chtěli jsme vidět ty krásné kresby, staré kresby, v jeskyni Altamira. Ty by ale chtěl vidět každý, a jak tak všichni chodili, tak tam taky dýchali a to není dobré pro staré kresby, proto je jeskyně už řadu let uzavřená. A aby ty krásné kresby mohl vidět každý, tak se zkrátka vybudovala nová Altamira vedle staré Altamiry, z takových náhradních materiálů, pomalovalo se to stejně jako ve staré Altamíře a teď to může vidět úplně každý. A to je krásné. Pokrok moderního muzejnictví je neuvěřitelný, těžko říct, která z těch dvou jeskyní je obdivuhodnější. Když procházíte novou, tak vás jen napadne: to muselo dát práce...

 Obohaceni na duchu zakempujeme na Plaia de Ojo. A je to pláž surfařů, navečer přijíždí tři mladí francouzi a na střeše mají prkna...umět tak sjíždět vlny!

 My bloumáme navečer po pláži bez prken. Došlo na blízká setkání.

Myslím si teď, že každá zdejší díra ve skále skrývá spoustu obrázků...

Den sedmnáctý. Garganta del Cares.

Velkolepý kaňon vyhloubila řeka Cares v ojedinělém horském masivu Picos de Europa. Dnes jsme jím prošli, tam, a zase zpátky. A po této dvacetikilometrové známosti bych to tady celé nazvala spíše Garganta de cabrones.

Ve skalní stěně nad řekou tu před sto lety lidé vybudovali famózní vodní dílo, kanál deset kilometrů dlouhý, přivádějící vodu do vodní elektrárny v dolní části kaňonu. Bohužel zážitková turistika tehdy neexistovala, jinak by mistři projektanti prorazili tunely kapánek větší a mít s sebou nafukovací lehátko, je z toho adrenalinový zážitek, ojojoj.

Tak se tady dá alespoň extrémě vyválet, na hraně.

Provedli jsme také měření hloubky kaňonu. Flusanec letěl devět sekund, než nám zmizel z očí, ale to ještě nebyl na dně. Takže hluboký...

Když závraťák vede podvraťáka...

Den šesnáctý. Podél Mar Cantábrico do Picos.

Na noc jsme se utábořili na parádním parkovišti. Bohužel horečka sobotní noci nám tam přivála ještě jednoho nocležníka, španěl v noci přijel, pozvracel se z okýnka svého auta, nechal si nastartované a usnul. Nad ránem zase odjel. Taky zážitek.

 Na seznam geografických nej Španělska si ještě před polednem připisujeme Estaca de Bares, nejsevernější výběžek Pyrenejského poloostrova, geografovo srdce plesá, mají tady samozřejmě i meteorologickou stanici.

 Mar Cantábrico

Ve Viveiru si na chvíli přibrzdíme na kávu, ještě jsme dnes neměli. Dali nám k tomu grátis ještě galicijskou dršťkovku.

Pohled do cestovatelského soukromí. Před řadící pákou leží pytlík s nejhnusnějšíma gumovýma medvídkama na světě, značka Eroski (místní supermarket).

Den patnáctý. Na cestě.

Rozloučili jsme se s Estebanem. Míša mu říká Dustin Hoffman. A Esteban říká, ať nejsme smutní a zase přijedem...tak jo, až se budeme chtít zase pořádně projet autem, tři tisíce kilometrů...

Ukrajujeme kilometry k domovu. Pomalu, cestou je ještě spousta zajímavých míst - museo del alemán de Camelle. Neuvěřitelné, nevím přesně, jak popsat to, co jsem v Camelle viděla...ještě nad tím budu muset chvíli přemýšlet.

 Á ... A Coruňa je takové kosmopolitní město, mají tam hodně heladerías a zmrzka dobrá!

Navečer jsme přijeli na Cabo Ortegal, zamáčkli slzu a rozloučili se s Atlantikem

Den čtrnáctý. Goyovy přízraky.

animální

tvořivost

la obra

Ten obraz je můj, vyhrála jsem ho v dražbě na pláži, nikdo nelicitoval... Je vzácný, nepodařilo se mi jej odnést, a tak už teď neexistuje.

Den třináctý. Pokračujeme v pátrání. Každý po svém.

Den dvanáctý. Dva mysy. Mytický a mystický. Cabo Fisterre y Cabo Touriňán.

Mytologické i mysteriální záležitosti stranou, my hledáme delfíny. Jsou tu. Ale ještě jsme žádného nezahlédli, ani Míša dalekohledem. A tak jsme provedli pozorování na dvou významných mysech.

Cabo Fisterre. Není nejzápadnějším výběžkem Španělska, ale začíná zde jedna z poutních větví (trochu se v tom putování ztrácím). A tak je to živý mys, s poutnickou infrastrukturou - trička s mušlí, čepice s mušlí, zástěry s mušlí, pohledy, a dějou se tu věci...

Ortodoxní poutníci tady pálí svůj poutnický oděv a vstupují do očistných vln Atlantiku, při naší návštěvě se zde bohužel nikdo ortodoxní nenacházel. Ale těch ostatních, nás ostatních, tu bylo dost, fotilo se, vlny, maják, tanker, socha boty, originální autoportréty. A tak si myslím, že duch tohoto místa raději nebyl přítomen...

 Cabo Touriňán. Kromě nás dvou lidí a jednoho psa byl přítomen už jen Duch Touriňán...

zde španělská pevnina skutečně končí.

A delfíni? Pátráme dál...

Den jedenáctý. Playa de Léis. Ne, v Galicii Praia de Léis!

Playa de Léis je pláž se třema hvězdama, calidad de baňo excellente, nad ní se rozprostírá les, v lese cámping. Spíše trvalá osada bydlíků a k nim přiléhajících stanových konstrukcí, mezi které je vklíněno několik dřevěných bungalovů. Tento cámping nám padl do oka jako místo pro campování u Atlantiku. Otevřen celoročně. V cámpingu jefuje Esteban, který udělal dojem na mé jazykářské ego. Úvodní formality - pozdrav, dotaz na přenocování - mi totiž tak jdou, že až při třetí větě padlo - vy nejste španělé, že?
No, seňor!
Francouzi, Angličani, ne? Tak Němci?
Republica Checa, seňor!
Checoslovaquia?
Lo siento, ta už pětadvacet let neexistuje...
Oho, to jsou mi novinky, skutečně?
Jo, teď už je Česko a Slovensko. Můžeme tady stanovat, a n e b o nemáte tady třeba nějaký bungalow?
S lehce zastřeným úsměvem přikyvuje. A za kolik?
Za kolik, to záleží...zastření mizí, teď už rozšafně licituje. Noc za 40, ale kdybyste zůstali déle, 35, 30, 25, no ale to pochybuju!
Tyden!
Za pětadvacet!
Hoho, Atlantik před sezónou, budeme tady týden.

a můžeme vyhlížet delfíny, i když výhled stíní pár desítek stromů

Recepce, bar a restaurace zároveň vypadá na one man show. Esteban show. A Esteban nevaří, máme si zajet nakoupit, a navařit, od čeho máme ten bungalow, přece? Jo, ale my chceme galicijskou chobotnici! Tady, možná tak v moři, ale v restauraci, to né, tvrdí Esteban...A co pivo, máte? Sí, sí. Otevře dvě lahvové třetinky, tři eura. Kolik u vás v Checoslovaquia stojí pivo? 
Půl eura lahvový půllitr! Esteban potáhne čepici, tiše hvízdne a obrátí se na chlapy u baru, půl eura za pivo, Checoslovaquia. 
No jo, za čepový půllitr asi euro. Vítězně odcházím a ponechávám všechny compaňeros za barem ve vzrušené debatě o daleké zemi...

 a tak stolujeme na verandě našeho bungalowu, na mě padla úloha přípravy pokrmů z darů Atlantiku

a taky ponocujeme na verandě, neboť Praia de Léis leží přibližně 9° západně od Greenwiche, máme tady středoevropský čas...jednoduše řečeno, v jedenáct se setmí, jenže červené víno a vichru vzdorné deky nás drží na terase ještě po půlnoci

Pulpo Gallego tady samozřejmě mají, Esteban kecal