Jsem
fotografie?
Nejsem si
jistá. Vlastně vůbec nevím, co jsem. Jsem z toho nervózní. Nervózní fotografie.
Byla jsem kouzlo. Zhmotnění světla. Obraz světlem stvořený.
Lidé si mě začali všímat, je to už hodně dávno. Aristoteles popisoval, jak se umím promítat přes štěrbiny a dírky. V době renesance mé svobodné promítání začali lidé usměrňovat, tak říkajíc zdokonalovat, přes optickou čočku. Zatoužili mě polapit.
Podařilo se to pár Francouzům a jednomu Angličanovi. Je to už přes 200 let, experimentovali, hledali citlivý materiál, který mě zachytí a uchová. Našli asfalt, terpentýn, levandulový olej, stříbro, páry jódu, páry rtuti, kuchyňskou sůl…bylo toho hodně.
Nakonec mě dokázali spoutat v obraze.
Vynález dostalo celé lidstvo k volnému užívání 19. srpna léta páně 1839.
Pánové
vynálezci se při tom samozřejmě nezapomněli handrkovat o prvenství, mé
zhmotnění provázely manipulace, které se mi zapsaly do DNA.
Byla jsem pro lidstvo fascinující symbol pokroku.
George Eastman mi to ale pěkně zavařil. Dokázal mě, obrázek za obrázkem, zaznamenávat na lehký celuloidový film. A všem zájemcům nabídl, aby jen zmáčkli tlačítko, že on už ten zbytek zařídí. Začala jsem se rozlévat po celém světě.
Před sto lety přišli lidé v americkém Národním úřadu norem s novým vynálezem.
Dokázali mě totiž zachytit jako elektronicky zpracovanou digitální informaci. V
roce 1969 kolegové George Smith a Williard Boyle vytvořili CCD čip. Ten jim
umožnil mou digitální informaci zaznamenat.
Započaly tím dramatické změny vývoje mé existence.
Ještě dalších 30 let jsem měla relativně klid, zapisovali mě digitálně jen ve vědě. Jenže potom, koncem 20. století, začala výroba skutečných digitálních fotografických přístrojů. A ty svět zaplavily.
Každý už mě mohl polapit. Rychle, snadno i bez přemýšlení. Za pár let mě lidé tak intenzivně využívali, až zapomněli, kdo vlastně jsem.
Byla
jsem velmi mocná. Stala se ze mě zbraň.
A dnes?
Nejsem si jistá.
Vlastně vůbec nevím, co jsem.
Jsem z toho nervózní.
