Čekáme na vlak. To je program celého dne. Vlak směr Ulm-Mnichov-Vídeň odjíždí z Donaueschingen ve 21:22. Takže si koupím snídani, kterou pak v klidu konzumuju v parku u nádraží, a když mám snězeno, káva vypita a drobky rozfoukány, zjeví se mladík, takový ten nejtmavší typ černocha, pozdraví, přisedne a začne vykládat. Prý se mu líbím a podle něho bychom to mohli z fleku dát dohromady. Docela mě to pobaví. Sice ho odmítnu, ale zajímá mě, odkud se v Německu vzal a co tady dělá. Jasně, je to imigrant. S žádným jsem se ještě nikdy nebavila, a tak se vyptávám, jaká byla cesta z Afriky a jak se mu tady daří. Celý rozhovor asi nedopadl podle jeho představ, protože telefonní číslo jsem mu nedala a místo toho ho vyfotila…Odejdeme s Rampou bloumat po městě, teda bloumám já, Rampa se nese, stavíme se znova u pramene. Tam Rampa vyvine aktivitu a sám po svých se pustí po schodech dolů k fontáně, jdu za ním. Zavedl mě k fotce, které jsem si včera vůbec nevšimla.  Šikula.
Je vedro. V Donauenschingenu sídlí pivovar Fürstenberg a má tu také svoji hospodu, velká stíněná zahrádka, na příjemné trávení odpoledne ideální.
Cestou na nádraží se zastavím v Donau Imbiss poděkovat šéfovi za nocleh, v sámošce před nádražím koupím jídlo na cestu… v nádražce ještě pivo, překvapilo mě, že v Německu můžu objevit nádražku podobného ražení, jako jsou ty naše. Hurá domů.

Spalo by mi krásně, kdyby se krásně spalo Rampovi. Toho však celou noc trápí astmatické záchvaty. Ráno sedí zkroušeně na louce, je v nepohodě, protože ani nehrabe. Poslouchám zvony z Hüfingenu svolávající k nedělní modlidbě a rozhodnu se. Nabiju telefon, zadám do vyhledavače Deutche Bahn Donauechingen a najdu cenově dostupné spojení na pondělní noc. Dojdeme tedy na počátek a ukončíme cestu. Dojdeme k soutoku a pojedeme domů.
Je to správné rozhodnutí. Rampu jsem cestou do Donaueschingenu nesla.
Před polednem jsme dorazili k nádrži Kofenweiher, je pod mrakem, ochladilo se, nikdo tu není, takže si můžu takhle o neděli zaplavat. Bolí mě trochu ruce, Rampa má přeci jen svých 8 kilo, nesu ho jako beránka. Asi vypadáme trochu "jinak" a téměř každý nás zdraví. Zadtavím na oběd v Gaststätte Adler, no v nepsané soutěži uctivosti a pohostinnosti zatím vyhrávají. Sedím venku, není úplně teplo, a tak mé špagety Bolognese přinesou na rozpáleném talíři. A zase se tu začíná trousit sešlost na rodinnou oslavu.
Jak opustíme tento pohostinný dům, začne pršet. Mrholí hustým skotským způsobem a v této atmosféře dorazíme společně s Rampou k soutoku Bregu a Brigachu, k místu, odkud se odplouvající voda nazývá Dunaj.
Prošli jsme parkem, který mezi sebou Breg s Brigachem svírají, zastavili jsme se u muzea moderního umění. Za deset minut zavírají, tak mi musí stačit jen venkovní exponáty. A drátěný model balvanu u vstupu do parku se líbí hodně. Sedím na zídce, Rampu konečně dohnal hlad a pustil se do granulí, já se věnuju nákupu jízdenek. Když máme hotovo, projdeme městem k zámku, kde leží jezírko označené jako pramen Dunaje. Aby místní své tvrzení podtrhli a zajistili mu nesmrtelnou věrohodnost, nechali nápis Pramen Dunaje vytesat do pískovce v jazycích všech zemí, kterýma Dunaj protéká. Slovenština je hned druhá. Vedle zdi nápisů je k dispozici moderní prosklený venkovní výtah, který sveze nemohoucí, nerady chodící a cyklisty s koly na úroveň jezírka. V jezírku je žabinec. A to je dobře, alespoň něčím to tady připomíná dva rodiče, kteří se spojí necelé dva kilometry odtud, aby vznikla řeka, k jejímuž počátku se lidé jezdí poklonit, to dnes znamená vyfotit se, sem.
Fouká studený vítr, obleču svetr. Je čas vyrazit zpět do parku, kde jsem si vyhlídla starý altán pro přenocování. Cestou ještě zastavím na večeři v tureckém döner Donau Imbiss. Dám si hranolky a pivo. Sedím tam asi hodinu, protože sepisuju hlášení. Kromě toho honím po ulici ubrousky, které mi odvál vítr, odstraňuju kečup ze svetru, kraťasů a z Rampy a pozoruju dění na ulici. Když už se pomalu chystám k odchodu, přijde si přisednout pan Turek, asi majitel podniku a dáme se do řeči. Rampa se mi krčí na klíně a Turek má starost, kde budeme nocovat. Nabídne mi jeden pokoj v nízké budově za restaurací, mají tam sklad a bydlí tam někteří z jeho zaměstnanců. Turek má obličej dobrého člověka. Souhlasím. Nahlédnout do zákulisí döner podniku je zážitek. Tady mi navíc na rozdíl od Jugendherberge neodmítli poskytnout sprchu, a to byl další bonus. Zítra se alespoň nebudu stydět nastoupit do vlaku. Když usínám, z vedlejší místnosti je slyšet hlas zdejšího kuchaře a z reproduktoru hlas mladé ženy. Chvíli se kuchař rozčiluje, pak ztiší hlas a je lítostivý, žena z reproduktoru zní tak nějak pořád stejně, klidně, vyrovnaně. Řeč nepoznávám, vlastně nevím, jestli jsou to Turci, jestli si volají z jednoho konce Německa na druhý, nebo kuchař zkrátka volá domů, kam…? Spalo se nám tam s Rampou dobře. Jediný diskomfort způsoboval popelník plný nedopalků, který v místnosti udržoval charakteristický smrad. Ležel na stole pod zarámovaným plakátem s reprodukcí Clauda Moneta.

Nepršelo. Díky proti dešťovým úpravám jsem se královsky vyspala, stříška z ponča je super věc, dost blbě se leze dovnitř, ale potom v noci teplo, ráno sucho a Rampa nadšený. Prostě nora.
Průběh dnešního dne by se dal opsat ze včerejška. I když v jiných kulisách a s jinými herci. Když odcházíme od hučícího jezu, stavíme se rozloučit u Malcoma, pán z domu na křižovatce. Připraví mi jedno espresso na cestu, malé silné přeslazené…tak se to tady pije. Povykládáme, Rampa zavrčí na svého typického nepřítele - velký, černý, domácí a můžeme jít. Do Wolterdingenu přicházíme po poledni. A pozor, smolík. Já jsem zastáncem obchodů zavřených o nedělích, teď ve 12:20 před zavřenou pekárnou mě to rozesmutnělo, tak jdem do hospody. Gastgaus Zum Falken je momentálně jediný dům v městečku, kde se dá sehnat potrava. Rampa má jídla ještě poměrně hodně, ale já jsem ráno snědla poslední ze třech balíčků bebe sušenek, které jsem si vezla a teď pojím jen co německý supermarket dá, teda prodá, samozřejmě. Jenže německý supermarket má zavřeno. Takže Gasthaus.
Byl to rodinný podnik, ve kterém zrovna nějaká jiná rodina měla oslavu. Tak jsem se paní vrchní zeptala, jestli můžeme s Rampou zasednout, a prý jestli mi nevadí jejich rodinný stůl, tak klidně. To mně samo nevadilo, přisedla jsem k obědvající babičce a povykládaly jsme. Čemu jsem nerozuměla, to jsem odkývala, a babička mi pochválila němčinu. Bramboračka a Radler.
Mám teorii, že jistotu v rámci středoevropského prostoru, co se nákupu čehokoliv týká, jsou benzínky. Jednu budeme míjet cestou z města, koupím si pro sichr bagety. Bagety jsem nekoupila, byly to dva samoobslužné stojany. Teorie má trhliny.
Přišli jsme do Bräunlingenu. Dnes jako včera je to o chůzi a o jídle. A opět v pět bouřka. Stihli jsme to krásně, do döner restaurace na nnáměstí. Povečeřím, přestane pršet, jdeme hledat noclehárnu
Pršet přestalo…a zase začalo. A Rampovi se to nelíbí.  Sice je po večeři, zdá se, že jej dohnal outdoorový diskomfort. Já ho chápu, ale taky chci někde v klidu v noci spát, musíme se někam pohnout. A tak se Rampa nese. Jdeme vlhkým lesem, vlevo příkrý svah padá Bregu, který si tu teče celkem klidně. Zkusím sestoupit na první louku, krávy. Druhá má ohradníky, taky pastvina. Mapa napoví, že na kraji Hüfingenu je archeologické naleziště Römerbad a kolem nějaké otevřené prostory. Skutečně jsou. Kolem muzea byl na louce taky vystavěn amfiteátr, hlediště, stánky s občerstvením a u brány od města organizátoři prodávali vstupné. Ale já přišla od lesa. Nenuceně jsme prošli davem, cestou pozdravili pár lidí, které k tomu nesoucí se Rampa vyzval pohledem a v klidu jsme zamířili za budovu s vykopávkami. V zadní části areálu bylo malé arboretum a bylinková zahrádka. Ty jsme také minuly, i když to tak krásně vonělo a vyšplhali jsme na louku za areálem. Nádhera. Výhled do krajiny, skrz hustou mez prosvítal amfiteátr, kde už hudebníci ladili. Tentokrát jsem plachtu přivázala k trnitým akátům. Usínali jsme za zvuků doprovodných tónů probíhajícího divadelního představení a k tomu bubnovaly kapky deště na plachtu, ta k nám ale žádnou vodu nepustila.

Den je tak dobrý jako je snídaně. To pořád platí. Spořádala jsem celý cukrový meloun ze Španělska. Času bylo dost, padla rosa a o půl sedmé, to mě Rampa definitivně vyhnal ze spacák, ještě slunko nehřeje věci neschnou. Louku jsme opudustili sice v devět, ale ještě dobré čtvrt hodiny trval manévr přebrodění zpět k cyklostezce, po které jdeme. Vyzout boty, přenést batoh, přemluvit psa, přebrodit, obout boty. Když jsme konečně kráčeli k nedalekému Vöhrenbachu, bylo už vedro. U kostela jsem si dala espresso a buchtu, takový podnik, co má  buchty a presovač, venku tři stolečky, kolem jezdí auta a vytváří provoz hodný malého městečka. To nebyl podnik na celodenní siestu, tak jme šli dál. V sámošce kupuju ještě lahev vody, vrátíme se na cyklostezku a ujdeme asi 20 m. Je vedro a Rampa nikam nejde. Nevadí, mají tu ve stínu velikou lavečku z kmenů, naproti stojí benzinka s myčkou. Informační displej pod střechou ukazuje11:20 a 31 stupňů. Po deseti minutách 32. Provoz na myčce mě brzo uspí. Ty polední spánky z vedra, které mě tu pronásledují, mají hodně zvláštní průběh, jsou krátké a zdá se mi spousta snů. Vzbudím se, je 12h, teplota 33. Zírám na plakát před sebou. Počkám si nějakého cyklistu a cvaknu to s ním, to by mohlo fungovat. Cvaknu pár fotek. 12:20, 34. Tady zůstat nemůžeme, musíme k řece…Za městem bylo dobře, cesta je stíněná lesem. Chvíli ležíme u řeky. Mám dojem, že se zatahuje…Vedro a dusno se změnilo v silnou letní bouřku, jen co jsem dojedla smažené filety v konzervě před sámoškou v Hammereisenbachu. Vyšlo to parádně. Bouřka byla i s kroupama, z posezení u stolu mě sice vyhnala na kuřáckou lavičku u vchodu do sámošky, ale přečkaly jsme ji za sucha. V sedm je po všem, pokračujeme. Pozoruju oblohu a přemýšlím, kde budeme spát. Asi po třech kilometrem stojím u rozcestníku, vedle dům, tam u vrátek pán. Rampovi už se nikam nechce, pán nám nabízí vodu. Mám. A kde dnes budete nocovat? To nevím, přiznám, on ukáže směrem k řece, kde je jez, kolem náspy, na náspech duby, a je to jasný - tady napnu šnůru, postavím pončo stan a déšť může přijít. Ale ať raději neprší

25.7.
A taky že jo. Den byl dnes víc než horký a noční koupel v Bregu byla báječná. Spíme na louce za Furtwangenem, Breg mi teče přímo pod pravou rukou. Naštěstí je k řece asi metrový svah, ze kterého má Rampa respekt, a to je dobře, alespoň mi neleze do spacáku mokrý.
Den začal sestupem z Brendu do údolí k Piuskapelle, kde jsme potkali malíře zákristie. Seděl před kaplí a čekal, až zaschne první nátěr. Díky němu jsem dnes po ránu měla kávu, rozdělil se se mnou o svou pracovní z termosky. Tvrdil, že taková musí silná a hodně sladká. Byla a chutnala mi. Dali jsme krátkou řeč o bonsajích, má nějakou 56 letou, dokonce ji měl  jako reklamní vyobrazenou na svém pracovním voze. Tak jsem se pochlubila, že já mám už druhým rokem náletový javor, i když svou brilantní němčinou jsem dala pouze číslovku a náletový javor byl zkrátka bonsaj.
Cesta do Furtwangenu vedla nejdřív po silnici, kde sem tam něco jelo, a hlavně už tady žhnulo slunce. Naštěstí Rampa pěkně šlapal, cesta se brzo změnila v krásnou pěšinku podél řeky a na oběd už jsme zakotvili v pizzerii na kraji města. Ta nás pohltila asi na tři hodiny, které byly tak vyčerpávající, že jsme se po zaplacení odebrali do vedlejšího parku a tam se na břehu naší řeky ještě hodinku prospali.
Furtwangen byl v dnešním vedru ospalejší než ospalý, nejzajímavější bylo pozorovat, jakými způsoby město ovlažují. Já jsem se na hodinu zchladila v muzeu hodin. A chtělo by to ještě nejmíň dvě. Jenže Rampa čekal venku. Paní z pokladny mu tam sice donesla vodu a snažila se s ním konverzovat, ale prý ho to moc nebavilo a byl nevrlý. Tak nevím, jestli do tohoto muzea ještě někdy zajdu, ale té paní jsem slíbila, že až se zase dostanu do Furtwangenu, přijdu. Je to pravda

Noc byla teplá, na louce se spalo krásně, díky Rampově noční vrtivosti také vím, že obloha byla plná hvězd. Vzbudila jsem se v šest, Rampa už pilně pracoval, velká louka, spousta práce, spousta myší, předpokládám. V čerstvém ranním vzduchu jsme krásnou lesní cestou po rozvodnici Černého a Severního moře dorazili do sedla Escheck, kde nás hostí zdejší Gasthof. Já se na lavici u kamenného stolu pod lipou oddávám prázdninovému rozjímání a Rampa spí.


V šest hodin večer přicházíme k Donauquelle. Tedy k pramenu Brigu. Ale chápu, cedulka Donauquelle zajistí větší tržby. Ani já jsem vlastně k prameni ještě nesešla. Abych si ten počátek náležitě vychutnala, musím nejdřív náležitě vychutnat halb liter Radlera, bylo to zase poctivých horkých pět kilometrů, i když díky lesu jsme je zdolali za pouhé tři hodiny. Hostinec má plno, takže přisedám k postaršímu cyklistovi, který mě k tomu pohledem vyzval. Pak si pohledem změřil můj batoh a zeptal se, jestli jdu na Mount Everest. On tam byl a jeho batoh prý vypadal stejně. Snažím se mu vysvětlit, že mým cílem je messing around on the river Danube, ale německy mi to nejde a on anglicky neumí. Zeď jazykové bariéry vinou vedra vyrostla na velikost Berlínské, prohodíme tedy ještě pár vět o počasí a o tom, odkud jsme a naše hospodská konverzace končí. Fotit ho nechci. Rampa zatím zapracoval a pán u vedlejšího se s ním dojemně rozdělil o svůj euro řízek. Zaplatím pivo a můžem k tomu prameni.

Přemýšlím, jaký na mě to místo, jedno z těch, které mají nárok nést označení pramen Dunaje, udělalo dojem…Dobrý. Turistický ruch má dnes všechny body s nějakým nej dobře zmapovány. I kolem pramene Bregu jsou tedy náležité stavební úpravy a vše na mě působilo jednoduše a příjemně, možná taky proto, že jsme u pramene byly dobrých deset minut s Rampou úplně sami. Rampa tu povečeřel. Maso z klokana zapíjené vodou z pramene Dunaje. Střední Evropa se změnila, i když ne úplně ve všem. Dva kilometry za pramenem leží Jugendherberge Brend, hospoda a ubytovna. Probíhá tu zrovna firemní večírek, zbytek osazenstva jsou cyklisté. Výlety po práci. Požádám obsluhu o Radlera a sprchu, první přání mi splní, z toho druhého je rusky mluvící servírka rozpačitá a nakonec ho nechá zmizet ve stmívání. Zítra se umyju v řece.

Až do Mnichova probíhá cesta hladce. Když už po mě chce někdo jízdenku, předložím pomuchlanou A4. Tváří se všichni stejně, zdejší průvodčí, ti mladší řeknou ok, ti starší bitte schön...v Mnichově mám spoustu času. To znamená, že řeším nápis, který projíždí na návěstní tabuli u mého vlaku. Reprodukovat ho sice nedokážu, ale když se v jedné větě objeví slova: achtung, nicht, halten a München-Pasing, je to podzřelé. Tak se zeptám, někoho, kdo bloumá po nástupišti. Bude vědět. Ten člověk vypadal normálně. Jak se to má s vlakem mi vysvětlil, slovo Pasing, které mě tak zmátlo, i když nebyl důvod, jak teď ráno, když je vše díky Slunci jasné, vidím. Jenže mi pak začal líčit trable svého života. Byl hodně epický. Už mu kolem hlavy letěla kulka, ale Trump nad ním držel ochrannou ruku, pohybuje se ve vysokých sférách, ale má hovno, jede z Amsterdamu, už dva roky žije na ulici, zažil mrazy (myslím, že musel zažít i déšť a slunce, ale o tom nemluvil). Trvalo to asi hodinu, co jsme na něj s Rampou hleděli s pravděpodobně stejně nechápavým pohledem. Pak jsme se otočili a šli hledat voda. Ten člověk byl Slovák.
Rychlovlak z Mnichova nabral hned za Mnichovem hodinové zpoždění. Z obláčku ze superlativ, který se mi nakumuloval v hlavě, začalo kapat. Ve Stuttgartu mi ujelo TGV. Kromě toho, že jsem se na TGV těšila, se urychlily další přestupy, hodinové rezervy na kávu a tak byly pryč. Každopádně díky náhradnímu spoji, který mi našla výpravčí poté, co jsme s Rampou stáli uřícení před dokonale utěsněnou plechovkou TGV, co žhaví motory a nikoho nevpustí, jsme vystoupili v 9:56 na nádraží v St. Georgen ve Schwarzwaldu. Bez kávy, bez snídaně, nevyčůraní, ale šťastní.

Pramen Brigachu už dávno není klidné tiché opuštěné místo s lavičkou, jak psal Magris. Což o to, lavičky jsou tam rovnou tři, a taky farma zvířat, to znamená eko hospodářství s penzionem. Pozorováno z hřebene je místo jasně zřetelné podle shluku budov, které se na něj zkrátka sesypaly. I cesta k němu byla krušná, rozpálená tak, že jsme se posunovaly po stovkách metrů. Den ale přece jen končí krásně, louka u zavřené Jugendherberge je posečená a z kouhoutku teče voda.

Dny před odjezdem byly vypjaté. Vytáhla jsem batoh a Rampa vytáhl celou svou plejádu chrčení, zvracení, plivání, kašlání, sípání, dušení a dávení. Pět minut před odjezdem bylo překvapujících. Vzala jsem sbalený batoh, Rampa dostal postroj a v tu chvíli pochopil, že jede taky. A v tu chvíli všechny zdravím cloumající neduhy odvál čas.
Nächster Halt St.Pölten Hbf. Rj 748 opustil Vídeň rychostí 200 km/h, a to převážně tunelem. Trošku nuda. Ale z tunelů vyjíždí přímo proti zapadajícímu slunci…Hodinu ve Vídni jsme strávili hledáním fleku, kde by Rampa odevzdal večeři do věčného koloběhu hmoty. Nic se mu nelíbilo, i když jsem ho poměrně nahlas a sebevědomě povzbuzovala: Rampo, vykadit! Vykadit. VYKADIT. Nikdo se po nás neohlížel, přitom by to mohlo Rakušanovi znít exoticky.
Přišla průvodčí. Na jízdenku se podívala, i když nevypadala, že by tomu úkonu věnovala vůbec nějakou pozornost. Občanku vidět nechce, Rampu nezaznamenala vůbec. Tedy dobře, že nemá jízdenku, bylo by to plýtvání papírem, dřevem, energiemi a mými zdroji.

S mokrýma plavkama zabalenýma v modré usušce jsem se vrátila domů. Rampa byl rád. V bytě byla tma, polední bouřka zatáhla oblohu a přinesla hřmění a blesky, a tak byl zkrátka rád, že jsem zpátky. Začal vybalovat nákup a já jsem vytáhla z lednice zeleninovou polévku. Odešla jsem do obýváku, rozsvítím lampu, přejdu k počítači, změním rozhlasovou stanici, vrátím se do kuchyně, vybalím tašku s nákupem, protože Rampa zjistil, že je tam pouze drogérie, a tu on nevybaluje, polévka vře, přidám chilli, jím, spím, balím věci - jídlo pro Rampu, léky pro Rampu, pro mě pár triček, spacák, karimatku, pončo proti dešti, kalhotky. Nebalím ponožky. Nevím, jaké si mám vzít boty a rozhodnutí nechávám na ráno...odpoledne letí a zároveň se vleče. Leštím mokrou utěrkou talířek od rýže a dívám se při tom na lavičku pod oknem, kde sedí nájemníci, klábosí a jejich raťafáci pobíhají kolem...závidím jim, přitom vím, že sedět tam s nima nechci. Jsem nervózní. Je to daň za svobodné cestování. Za pohyb.

Nervozita zmizí, až se vlak rozjede. Začne cesta k Dunaji.

Myslím, že toto je Jindrovo oblíbené triko. Vždycky v něm učí. V sobotu si ho vzal na Raduň a udělal dobře, protože Markétina vernisážová placka v působivém magentovém provedení pěkně sedla.

dnes se završilo úsilí posledních týdnů. v kanclu jsme slavnostně pokřtili Kancl. je to kniha. jsem na ni hrdá, a to takhle - tři litry šampaňského a dva plechy křehkého rebarborového koláče pečeného v noci. taková sladká tečka po těch několika nocích, které jsem strávila soubojem s oboustrannou lepící páskou. z knížky se ihned stala veliká vzácnost, existují totiž pouze dva fajnové výtisky + jeden zpatlaný.

Vodranty aktuálně: 1 nový pes - Lucky, 1 nové mimino - Adélka, 1 nová bezejmenná čistička