Rampa slaví. 10 let. Slaví svou oblíbenou činností.

 dnes točila...Blanče. A za tři dny poprvé do školy.

Mič a jeho příběh. V obrazech.

Mič a jeho příběh. V textu.

Vraceli jsme se z večerní procházky. Nebylo ještě příliš pozdě v tom smyslu, že bych měla po příchodu domů jít spát. To spíš bylo příliš brzo na to, aby už musela být tma. Ale tak to koncem prázdnin zkrátka chodí.
 
Všimla jsem si ho hned, jak jsme u popelnic zatočili ke vchodu do domu. Postával stranou, jeho vybělená kůže svítila do tmy a čekal. Hned mě napadlo zajít blíž, až těsně k němu a dotknout se ho. Stisknout jej prsty. Zajímalo mě, jestli má duši a jestli je ještě plná, anebo už začala ucházet. Postupně, nenápadně, jak to duše dělávají. Rampa si ho vůbec nevšímal, ale já jsem od něj nemohla odtrhnout pohled. Stál klidně na okraji kanálu. Jakoby ho tam něco táhlo, jakoby se celý povrch země svažoval právě do toho místa a on se proti fyzikálním zákonům nedokázal postavit. Náhle mi bylo jasné, že se k němu nesmím přiblížit, natož se ho dotknout, i když mé pokušení bylo veliké. Celým tělem projel vzruch rychlého, nano sekundového rozhodnutí, které odeslala má podvědomá řídící jednotka. Obešli jsme ho obloukem, zachrastili klíče, ozvalo se pípnutí elektronického zámku, první vběhl Rampa, já jsem zamyšleně následovala, zmizeli jsme v útrobách domu.
 
Nazítří jsme se vraceli z ranní procházky. Když Rampa značil poslední stanoviště, což je okraj patníku kolem domovní předzahrádky, stála jsem pár metrů od něj, dva nebo snad tři, více určitě ne, ale vůbec jsem si ho nevšimla. Po několika hodinách spánku, kterých bylo míň, než mi naplánoval telefon hlídající můj spánkový režim, jsem zkrátka zapomněla. Ale byl tam. Strávil venku celou noc. Jeho bílá kůže snad nasákla vlhkost, která na konci srpna často padá s příchodem tmy. Jenže už nestál na okraji kanálu. Musel se v noci s někým setkat, někdo se ho dotkl, možná nešlo jen o pouhé dotknutí, ale o dobře promyšlený pohyb, které předal svou energii, a ta mu pomohla odpoutat se od kanálu. Odkopli ho? Jeden nebo jich bylo víc? A kdo? Nezjistím to. Stalo se tak v době, kdy jsem mu nevěnovala pozornost. Spala jsem nebo si čistila zuby, stála na hlavě, stála v šatníku a vybírala oblečení, stále nerozhodná, jestli triko nebo košili. Prostor před vchodem domu není monitorován kamerovým systémem.
Jeho nové stanoviště působilo tajuplně. Měl tu více soukromí, růžový keř jej z poloviny kryl. Nahlížel do cesty, snad aby lépe kontroloval vlhkou mapu před sebou na zemi. Asymetrický flek připomínající dlouhou postavu s vyzáblýma nohama, co se hlavou přísně klátí nad jeho skrýší a on se proto krčí pod trnitými listy. Uviděla jsem si až na poslední chvíli, už už jsme se chystali vejít do domu. Od předchozího večera si pamatuju na rozhodnutí, že se ho nedotknu. Tentokrát jsem však vytáhla ze zadní kapsy telefon a zapnula fotoaparát. Výřez jsem zakomponovala rychle, aby nestihl zpozornět, aby nezmizelo to zvláštní napětí mezi ním a jeho mokrým známým z asfaltu.

Lehce bych na celou příhodu zapomněla, ta fotografie by byla jen jednou v řadě dennodenních cvaknutí. Po návratu z procházky dostal Rampa svůj piškot, bílou kapsli s jedním gramem důležitého bílého prášku a misku granulí s miskou vody. Já jsem zabalila do batohu bílý jogurt, půlku čtvrtky chleba a prázdnou sklenici na polévku, oblekla si bundu na motorku, rozloučili jsme se. Vyběhla jsem do dalšího dne. Většinou se tou dobou potkávám u hlavního vchodu se staršími obyvateli domu, kteří se vrací z ranního nákupu. Rohlíky. Noviny. Tentokrát byla chodba prázdná a tichá. Ani když jsem vyšla ven, kolem nebylo nikoho vidět. Ale on tam stál. Stál už zase klidně na okraji kanálu. Jakoby ho tam něco táhlo.
(dopsáno 28. srpna 2021)

Přišlo další z mých milovaných nedělních rán. Tentokrát jsem u kávy a vajíčka na měkko četla foto noviny, štvrťročník o fotografickom diani na Slovensku, číslo 56/21, které jsem si přivezla z Opavy. Uplynulé čtyři dny se půda slezské univerzity hemžila lidmi z Instituty, kteří přijeli zakončit podivný studijní rok. Já jsem jeho převážnou část věnovala focení včel. Pro klauzuru jsem vytvořila soubor sedmi fotografií, které mám velmi ráda. Možná proto, že mám ráda včely a moc ráda mám také med. Když jsem upíjela své dva ranní šálky, občas jsem zvedla oči od novin a zahleděla se z okna. Vzpoměla jsem si na to přátelské poklepání na rameno, které přišlo ze skupiny hodnotícího učitelského sboru jako výraz pochvaly. K němu později přibylo: za A.
 

Dnešní doba je rychlá.  O sobotním dopoledni jsem cestou na Raduň míjela pole, na kterých byly žně v plném proudu, zatímco já mířila na Zámek fotit slavnost dožínek. A protože stroje jsou na poli, účast na slavnosti potvrdily jen zvířátka. Jedna ovce se tam nechala ostříhat, bača ji vzal i s paznehty. Já jsem se nechala ostříhat dnes ráno. Nehty jsem zvládla sama po příchodu z práce.
 

these days. wanderer.

 simply Sundays