operace v Hošťálkové. pacient nepřežil.

Je tma. Není třeba se tím trápit, je třeba souznít. Vytvořila jsem tedy tmu i doma v ateliéru. Čas vizualizovat poselství pro další rok. Odstartovaly mi to ty vánoční stromky, co jsem potkala v neděli. Pondělí večer zkoumám filmové políčko, převracím rub a líc, snažím se zrcadlově myslet, dělá mi to trochu potíže, nakonec se zorientuju a provádím zásah do negativu. Úterní noc promění zásadní část bytu v temnou komoru, všechno připraveno, pozitivní vývojka ovšem nevyvíjí. Asi to bude tím, že už rok oxiduje, každopádně má parádní barvu přecházející od starorůžové přes jedovatě žlutou do bahnité hnědi. Ve středu večer se domů vrátím s novou, čerstvou. Vyvíjí. Provádím expoziční testy a provádím je dlouho. Obrázek je světelně trochu komplikovaný a kontrastní papír, který použiju, si žádá maskování. Nejdřív maskuju při osvitu více méně živelně, ale pak si všimnu, že karton, který používám, je vlastně původem ze stolního kalendáře, tudíž má na sobě vyseknutý stojáček. A ta díra po něm je přesnou maskou pro můj obrázek. Toto je štěstí. A pak už množím: exponuju obrázky, vykoupu je ve třech lázních, osprchuju, suším...a každý kousek je trochu jiný, každý je originál. Rok 2020. Dostanou je lidé, které mám ráda. 

krásné nedělní ráno...cestou jsem se ale vážně zamyslela, co je divné: kupovat v listopadu vánoční stromek, jít v neděli do práce, brodit v listopadu řeku? myslím, že vím.

Plavání. Po návratu z bazénu mě zachvátila kreativita. Vzala jsem si do sprchy višňovku a čaj, na popíjení při sprchování. Jeden z nejlepších nápadů, jaký mě kdy napadl. A později, už v pyžamu, jsem založila na svém Macu složku III.ročník. Plavání je zkrátka zázrak.

Nechodím do garáže o nedělích příliš často. Proto vždycky, když se tam objevím, stojí před mými vraty naleštěný vůz, vínový, značku nevím, možná už patří do kategorie veteránů. Z garáže naproti je dílna a soused kutí. Musím zakřičet pozdrav, aby si mě všiml, v garáži hraje rádio. Pak ho zdvořile požádám, jestli by si mohl ten vůz trochu šoupnout, ať můžu otevřít. Tak do něj společně zatlačíme a vůz zajíždí dál do tmy. V rádiu hraje Alanis Morissette. A celé to píšu proto, že jsem si téměř jistá, že v rádiu přitom hraje pokaždé Alinis Morissette. Stejnou písničku. 
A tak jsem dnes vyjela zapálit svíčku a zaplavat.

odpolední cesta z kanclu přes zatmívající paseky byla lékem na nasraný neklid v hlavě...

Uplynul měsíc a snídám zase doma. A tak rovnou tři rohlíky. Na stole přede mnou leží hromádka knížek, které jsem pořídila na poslední Bečvě. Sáhnu po Tvaru času od George Kublera, mám chuť k rohlíkům namazat trochu dějin umění, i když zatím netuším, co od knihy čekat. Koupila jsem ji, protože je prý "zásadní". Předmluva. Nechce se mi celá číst, listuju, zastavím u nadpisu George Kubler a české dějiny umění, otočím ještě list a čtu...Připomeňme, že Kubler považuje význam místa, času a způsobu "vstupu do oboru" pro úspěch a hodnocení umělce za podstatnější okolnost než jeho talent...Jednou pro vždy se přestávám bránit slovu umělec. Přijímám a vnímám ho po svém.  Dopiju kávu a jdu poklidit ateliér.

Dnes se na nás přijel podívat nový ředitel F&B. Proto jsme včera uklízeli. Pavučiny musely pryč, ale narovnat nástěnku jsem zakázala. Ctím autenticitu kanclu. Když jsem představovala naše sofistikované pracovní postupy, stoupl pan ředitel do Rampovy misky s vodou. Je pokřtěný.

helloween na Raduni byl veselou akcí, při které omdlely pouze dvě děti