Na Raduni fičelo jak na větrné hůrce.  Starší ze sester Bronteových málem umrzla, ale jenom málem, protože ji na procházce zámeckým parkem v pocitových alespoň mínus dvaceti stupních chránilo kouzlo krabičky lentilek, kterou svírala v palčákách. Mladší byla v klidu, narodí se, až se trochu oteplí. Rozumné. Prozatím jsme jí zkolaudovali vilu. Z venku se zdá poměrně velká, ale na počet dinosaurů, kteří ji obývají, je to tak akorát. Se zahradou se kvůli mrazivým teplotám prozatím důkladněji seznámil pouze můj správce ateliéru, my ostatní, co nenosíme kožichy, jsme využili sklepa k dotvoření kolaudačního daru. Vyhodili jsme při tom čtyřikrát pojistky, zničili jednu vrtačku a zbrousili čtyři vrtáky. Nicméně hrouda zlata, která bude oslňovat návštěvy z čestného místa na zahradě, má nehluboko vyrytý letopočet kolaudace, zbylá poselství už jsme moderně nasprejovali. A je to! Samozřejmě krásné.

Stála jsem nad městem. Na severních svazích. Pohled upřený ke svahům Jižním a dál do údolí, kde přes den teče opravdová řeka z vody, ale ta je teď příliš tmavá, aby mohla být vidět. Teď tam protéká řeka světel. Spousta těch světel vlastně neteče, stojí na místě a mezi nimi se pohybují malá světýlka reflektorů teplých žlutých a červených tónů a studených xenonů. Všechno se to mísí, prolíná, z očí tečou slzy od mrazu, světlo teče z východu na západ, mizí a mění sníh pod nohama na ocelově šedou krustu, ve které mizí čtyři bílé chlupaté tlapky. Je to působivé. Pluju očima o proudu. Nakonec do toho proudu strčím foťák.

V neděli jsem poobědvala jehněčí guláš, sbalila batoh a za chatou už čekal kočár.

Cestou do Hošťálkové nade mnou krouží havrani, cestou z Hošťálkové dravec

Byl pátek. Bylo ráno, byla snídaně, byla oslava, bylo víno v ledničce. Od Vánoc. Byl sníh za oknem. Chodba byla plná karamelové vůně, bylo krátce po osmé. V redakci bylo navařeno.

Zátiší s bílým hrnkem. Jean-Baptiste-Siméon Chardin byl slavný francouzský malíř a mistr přes zátiší. Zátiší s bílým hrnkem, třema jablkama, dvěma huškama a nožem namaloval před 254 lety. Obraz je uložen ve sbírce National Gallery of Art ve Washingtonu. Shodou okolností - následuje výčet okolností: večery na přelomu roku věnované zapracování prvního mapování v lesích kolem Suchého=poslech knihy S elegancí ježka=postava domovnice René žijící pro filosifii a umění=zátiší=Chardin - jsem na začátku ledna objevila tento obraz i já. Dlouho jsem se na něho dívala. Několik večerů, občas pár minut přes den. Třeba v práci. Bílý hrnek připomínal světlý hrnek, který stával na pracovním stole v obývacím pokoji, byly v něm propisky. U Kadleců na dvoře, pod igelitovou plachtou plnou vody, před kterou chránila hromadu odpadlého dřeva, ležely dvě betonové fošny světlé, spíše hnědošedé barvy, v Penny marketu měli předražené hrušky, koupila jsem tři, jednu do rezervy, na sídlišti v sámošce měli jablka s červenými fleky, jako namalované, v papírnictví na Štefánikově toho mají hodně, já jsem si vybrala tři tuby akrylové barvy, hněď tmavá, žluť tmavá, zelená khaki. Chyběl nůž. Vetešnictví z města zmizely. Nůž se tak stal slabým článkem skupiny stážistů rekonstrukce Zátiší s bílým hrnkem. Nakonec jsem přimhouřila obě oči a do obrazu zakomponovla nožík na paštiku zdokonalený alobalovou koncovkou na ručce. V sobotu proběhla zkouška a příprava scény pod dohledem správce ateliéru. Finální rekonstrukci nakreslilo nedělní dopolední světlo, dopadalo od jihu z balkónových dveří, stíny zjemnila kontra bílá deska, ale neměla tam být, černý karton na zemi dotvářel stín na spodní hraně police, bílý papír prosvětlil čelní hranu police, zrcátko roztančilo světo na pozadí, správce ateliéru spal. Cvakla jsem finální fotku. Zajímalo by mě, co by na výsledek řekl Chardin...Co by na to celé kolem vlastně řekl Chardin. Doufám, že moje rekonstrukce jeho zátiší bude uložena ve sbírce školních cvičení ITF s označením odsouhlaseno.