Rampa to jezero miluje, zdá se. Břeh s rákosím ho přitahuje stejně jako mě otevřená hladina. Ale když otevřená hladina zamrzne, stává se také lákavým manévrovacím prostorem pro jeho osm kilo na čtyřech nohách. Jenže dnes se pustil příliš daleko. Stačila chvilka nepozornosti, chvilka komponování a deset metrů od břehu to zlověstně křuplo. Zvedla jsem oči, abych se setkala s překvapenýma očima na hlavě trčící z díry v ledu. Přední tlapy se snažily dostat zbytek těla zpátky na led, ale ten pod nima praskal. Tak odtamtud se sám nedostane. Došlo mi to naštěstí ihned. Foťák přistál na trávě, z těžkých bot jsem se vyprostila poměrně rychle, s ponožkama zabořenýma do blata ze mě odlétávaly další kusy oblečení a z přiškrceného hrdla vyskakovalo slovo idiot, jedno za druhým. Na hlavě jsem nechala čepici. Rampa už pokus vylézt zpátky na led vzdal. Vypadal vyděšeně, ale šlapal vodu. Až když jsem se vrhla do vody i já, teprve mi došlo, že s k němu musím probourat ledem. Naštěstí krusta, která udrží osm kilo na čtyřech nohou, se dá prudkými údery rukou rozlámat. Tolik zkušeností nabytých v pár sekundách. Moje tělo se proměnilo v živý ledoborec, který proklestil cestu až k tonoucímu, abychom mohli jsme společně mezi krami doplavat zpátky ke břehu. Tam Rampa vyběhl, vyválel kožich v trávě a začal vytáčet kola štestí na bahnité cestě. Mě se vydralo z úst ještě pár idiotů. Vytáhla jsem z batohu ručník. Když se mi podařilo navrstvit na sebe zpátky všechno oblečení, zavibroval telefon. Výsledek voleb byl jasný...
