zítra ráno má přijít déšť. do volného dne. myslím, že jsem se na déšť ještě nikdy netěšila tak moc, jako právě teď. budu ležet v posteli a poslouchat, jak to venku šumí...

blíží se konec měsíce, je pozdní odpoledne a já pořád sedím v kanceláři. vždycky z toho mám smíšené pocity, už tam nechci být, ale...tak pustím skener. chtěla jsem si naskenovat pár políček z posledních svitků. rozhodla jsem se, že druhá klauzura, která už by v tuto chvíli pomalu měla mít konkrétní podobu, bude focena na klasický film. jenže konkrétní podoba neexistuje, takže jakmile vypublikuju dnešní text, jdu na studijní a klauzuru odhlásím. opět ji posunu. nemám z toho radost, ale po třech dnech přemýšlení a sklenici vína jsem unavaná a už mě to neštve. když jsem vytahovala archivační listy se svitky z desek, mihla se v hromadě šmouha nahnědlé barvy, list s barevným kinofilmem. rok a půl ho tam mám založený. zbyl čas naskenovat sekvence z doby, kdy stačilo hodit pár věcí do kufříku skůtru a odjet. za hranice dní. ztratili jsme to.

ráno jsem se vzbudila spocená. to ten včerejší výlet skútrem do moravské metropole. do kanceláře se mi nechtělo, a tak jsem po snídani odstranila z ateliéru i zbytku bytu týdenní nános bílých chlupů a pustila se do dalšího úkolu. jsem zvědavá, jak bude přijat. mám trochu obavu, že jsem byla na ateliérovou reklamu příliš kreativní. 
vznikla série Cosmic paper.

současná doba přináší spoustu příležitostí. třeba sledovat u ohně vernisáž výstavy z domu fotografie ve francouzském Lille. ale protože se tam živě diskutovalo ve francouzštině, přestalo mě to po chvíli bavit. tak jsem nás s Blankou vyfotila a raději si opekla špekáček.
Hanka přináší počurané gatě.

Týden uběhl. Cosi se děje, v pracovní poště se denně objevují emaily, které přináší více i méně komplikované úkoly k vyřešení. Méně komplikované řeším. Více komplikované odkládám, dost často se v plynoucím čase samovolně přemění v méně komplikované. Ne, že by jejich problematičnost vyprchala, jen si na ně prostě zvyknu. Taková transliterace arabštiny se uležením nezjednoduší. Naopak dlouhodobé zírání na fotku může výrazně zatřást s pocitem působí tedy líbí, nepůsobí, nelíbí. Jenže abychom dlouhodobě zírali na fotku, musí nejdřív zaujmout. Něčím. Čímkoliv. Potřebuje získat čas.

Primitiv a profesionál. Tak se jmenuje esej Johna Bergera z roku 1976. Dnes ráno jsem si ji přečetla. Po snídani. Jak příhodné. Ten spisek se pro mě stal tečkou za fotografií, kterou mám prakticky rozpracovanou od předchozí soboty a včera v noci jsem ji dokončila. Hledání předlohy pro interpetaci aktu mi zabralo několik měsíců. Byla to jedna ze záložek prohlížeče mojí hlavy, ve kterém běží aktuální život, a tu záložku nelze zavřít, jen na ni občas kliknu, abych zkontrolovala, co se na stránce objevilo nového. Většinou tam nic není. A tak čekám. Minulý týden se námět objevil, a v tu chvíli bylo řešení průzračné jako vzduch po jarní bouřce, takový co právě proudí do ateliéru otevřenými dveřmi z balkónu. To zásadní je na světě, a už je jen otázkou úsilí dostrkat myšlenku a představu výsledné fotografie do reálné podoby. Jednoduchá rekvizita, vlastní tělo a domácí ateliér. "Primitiv začíná v osamění - není dědicem žádné praxe. To je důvod, proč se označení ´primitiv´ může zprvu jevit oprávněné: neužívá obrazovou abecedu tradice , a je tedy negramotný. Neosvojil si technické dovednosti, jak se vyvinuly současně s konvencemi, a je tedy naivní..." píše John Berger. Úkol 3 v předmětu akt se zpracovává  také i z důvodu osvojení technických dovedností. Jistě, jisté dovednosti jsem si osvojila. Je to dobrý pocit. Ale podle Bergrova tvrzení, že ´odhodlání primitivů vychází z víry ve vlastní zkušenosti a z pronikavé skepse vůči danému stavu společnosti...´ zůstávám primitivem.
Egon Schiele se kresbám aktu věnoval se svém vrcholném tvůrčím období. Jestli lze nějaký vrchol tvorby určit u člověka, který zemřel ve 28 letech na španělskou chřipku.

nikdo nemládne, každý to slaví

ostré slunce Velkého pátku mi nasadilo sluneční brýle, já jsem nasadila sluneční brýle před objektiv, objektiv převzal od slunečních brýlí jakýsi tajný kód. já to čtu 
jako S O S. to pole je vyschlé.

chybí tady stromy

nedělní snídaně. Je to můj oblíbený motiv, protože je to můj nejoblíbenější čas k jídlu. Nedělní snídaně může probíhat klidně v sobotu, ve úterý, vlastně je jedno, který ze dnů právě začíná. Ale aby byla nedělní, musí se konat doma, u jídeního stolu, s výhledem na zastávku trolejbusu číslo čtyři a pět, když je koruna javoru, na kterou míří kuchyňské okno, neolistěná, tak jako je tomu dnes. Dlouho už to nebude trvat a trolejbusová zastávka zmizí za novým svěže zeleným listím. Snad nevyraší zplihlé. Je sucho. Aby byla snídaně nedělní, musí sestávat z černé kávy, pečiva, másla, sýru a marmelády. Tuky. Cukry. Musím hodně chodit, abych všechny tuky a cukry, co zkonzumuju, využila, aby se tuky nehromadily v těle, to mi vadí. Naštěstí chodit je příjemné. Dnes jsem před snídaní se správcem ateliéru zašla k řece a cestou zpět nakoupit. Rohlíky k snídani a mrkev na polévku. Rohlíky ležely v regále napytlíkované po různém množtví. Vzala jsem pytlík se šesti. Pět z nich napekl premiér této země. Snad zvládá osobně pomáhat i při této činnosti ve svých pekárnách. Ten šestý upekl někdo jiný. Byl pěkně vláčný, jinak rolovaný a když jsem se do něj zakousla, nedrobil. Kromě plánovaných rohlíků a mrkve jsem si koupila ještě dva slevněné zákysy, borůvkový a jahodový a Jesenku. Žlutá hliníková tuba, která vypadá od dob mého dětství pořád stejně, se musí při otevírání prorazit v hrdle hrotem na plastovém vršku, pak se z ní jako z tuby se zubní pastou  vymáčkne sladká smetana. Dostala jsem nápad vylepšit plánovanou snídani kávou na vietnamský způsob. V lednu jsem ji poprvé pila v nově otevřené restauraci v Gorazdově ulici, kde probíhal workshop osvětlovací techniky a v poledne jsme všichni vyběhli z ateliéru na rychlý oběd přes ulici k Vietnamcům. Rychlý oběd se nakonec změnil na oběd s kávou. Tu si nejdřív objednali jeden, dva spolužáci. Když jim přinesli prázdné šálky s vrstvou hustého slazeného mléka na dně a k tomu konvičku, ve které se pomalu překapávala čerstvě spařená káva z horního patra do spodního, objednali jsme si kávu všichni. Mám nejraději kávu neslazenou, bez mléka, zároveň mě káva ale nejvíc nakopne, když se její síla násobí s mocí cukru. Nemíchala jsem, vypila šálek a na závěr lžičkou vyjedla hustou sladkou hmotu mléka ochucenou zbytky kávy. Bylo to dobré. Při dnešní snídani jsem to udělala úplně stejně. Černá hladina v bílém šálku na stole doplňovala hladiny černé hlíny v květináčích s nasetýma bylinkama. Zatím se ujala petržel, kopr a lichořeřišnice, bazalka vyrašila také, ale je slabá, pažitka a libeček zatím nic...třeba zítra, u nedělní snídaně, už se něco objeví. Nový den přináší nové začátky.