stav v Kanclu = -1. Roman je fuč.

Rubikova kostka

Může za to letištní hala. Nemůžu se tam soustředit na čtení. Bývá v ní spousta lidí a ze všech, úplně ze všech, vyzařuje jemné chvění. I z těch nejležérnější pasažérů s profi kufříky o rozměrech předepsaných leteckými společnostmi. Směs vzrušení, nejistoty, očekávání, nevšednosti, výjimečnosti, strachu, ukolébávající poživačnosti, ostražitosti, nesmělosti...
Létání není lidem přirozené, a tak je tady ve vzduchu namíchaná úplně jiná směs než třeba na vlakovém nádraží. Držím v ruce čtečku a snažím se soustředit, abych na nikoho necivěla příliš dlouho.

Nejhlasitější je partička tří mladíků, ani kluci ani muži, ladí na cestu - na “hoši, já už jsem čtyři měsíce nespal pod širákem, miluju spaní pod širákem“  - rovnou z několika lahví. Jiné skupinky probírají svá očekávávní z nadcházejícího o něco střízliveji, nejtišeji konverzují partnerské dvojice. Všimla jsem si jich už ve frontě na odbavení zavazadel. Docela obyčejná holka přitáhla moji pozornost osobitě navrstveným oděvem, jakousi zimní kombinací šatů, kabátu a šálu, která se tak přirozeně prolínala, že nebylo poznat, co je co. Kluk byl docela vysoký, tak trochu se kácel, ale měl v sobě britský šarm. Možná to byl Slovák. Zatímco spolu nenuceně konverzovali, točil v rukou Rubikovou kostkou. Rychle, přesně. Chce složit jednu barvu nebo celou kostku? Tak uvažuju já. Já, co jsem v životě prozatím vždy složila jednu barvu, a to tak, že se mi stejné čtverečky na jednu stranu kostky po neřízeném točení nějak naskládaly. Nikdy mě nenapadlo řešit princip. Teď nemůžu odtrhnout od toho kluka oči. Od jeho rukou, od kostky a od jeho zaujatosti. Když jim odbavili zavazadla, kostka zmizela v batohu a ten večer už jsem ji neviděla.

O tři dny později, na úplně jiném letišti, přicházím k bráně mého letu, kterou by už už měli otevřít. Zůstává zavřená. Na informační tabuli naskočí oznámení o zpoždění. Sednu si, vytáhnu čtečku a začnu se rozhlížet. Sedí přímo na proti mě. Dívka má na sobě vrstvy v zeleno-karmínové kombinaci, vrstvení je ještě zajímavější než posledně. Kluk vypadá úplně stejně, jen v rukách drží mobil. Čas odletu narůstá. Naráz ti dva spolu něco prohodí, dívka otevře kabelku a vytáhne Rubikovu kostku. Začne kroutit, pomalu, přemýšlivě, kluk to sleduje. Sedí ode mne příliš daleko, neslyším, co si povídají, dívám se na ně jako na němý film. Kluk očas zvedne ruku, krouží dlouhými prsty nad kostkou a vysvětluje. Dívka poslouchá a snaží se jeho instrukce realizovat. Jedna stěna. Prsty krouží, stěna se na chvíli rozpadne, čtyři, možná šest pootoční a druhá stěna je kompletní. Má radost. Teď přišla fáze, která vyžaduje názornou ukázku, kluk otevře batoh, vytáhne svoji kostku a předvede demo několika dalších kroků...
Náš let se opozdil o hodinu a třičtvrtě. Na vyřešení celé kostky to stačilo. A také na rozhodnutí, že si po příletu nějakou seženu.

Byla jsem už skoro doma. Seděla jsem ve vlaku z Otrokovic do Zlína a zamyšleně sledovala bílou tmu za oknem, jak mění svět z barvy na černobílo. A potom otočím pohled do vlaku, vedle mě sedí malý ogara, tak malý, že jeho hlava mi nesahá ani po ramena. Nad rozevřeným batohem drží Rubikovu kostku. Uvidím asi tak pět posledních tahů. Kostka je kompletně poskládaná, letí do batohu. "Paráda, stihl jsem to" – říká kámošovi vedle a zvedá se, protože jeho školka už vystupuje. Děcka jeli z Otrokovic do Malenovic.

Maďarský sochař a architekt Ernő Rubik si nechal kostku 3x3x3 patentovat 30.ledna 1975. Zdroj cube20.org říká, že v červenci 2010 bylo hrubou výpočetní silou (s různými optimalizacemi) dokázáno, že jakoukoliv kombinaci lze vyřešit do 20 tahů.

Comino. Tajuplný ostrov, tři kilometry čtvereční skaliska obydleného třemi lidmi, na doplavání, asi tak tři kilometry to je, od jednoho z nejhustěji osídlených území světa. Ale počasí a moje špatně promyšlená logistika mě tam nepustily. Pro tentokrát.

ještě než vyletím, tak se zasním

cesta z Brna se občas, obzvlášť když vede po D1, mění v efektní dobrodružství

v pátek jsem se poprvé vypravila na zámek. netopí se. trochu mi to umocnilo po-vernisážový třes. ale polední slunko ho na chvíli zastavilo.

Při vernisáži klauzur v opavském domě umění došlo k zásadnímu nedopatření: účastnila se školní lodní bedna plná lahví Tarapaky, chyběla vývrtka na víno. Spolužák Martin sice okamžitě nabídl k dispozici svou sadu nářadí, nicméně tato profi sada překvapivě neobsahovala vývrtku. Musela jsem zasáhnout. A tak si Peťa Kozák významně napravil reputaci. Udělal mi radost, že se s celou rodinou přišel podívat, a když ze svého baťohu vytáhl švýcarák s potřebným nástrojem, zachránil čest institutu...

kancl. zafůkaný.

osobák do Břeclavi doprovázela chumelenice a paní průvodčí měla starost, jestli máme na cestu do Vídně v tomto počasí dobré bundy. jídelní vůz v EC100 má na jídelním lístku frankfurterki, báječná večeře. čas mezi těmito dvěma vlaky jsme strávily v Albertině. Výstava Helen Lewit mi udělala obrovskou radost.

Matematická úloha pro Jindru:
Zadívala jsem se z okna chaty na padající sníh, a potom se zeptala svého telefonu, jak dlouho půjdu z Hošťálkové do Všeminy. Navrhl mi nejkratší trasu a napsal tři a půl hodiny. Znovu jsem se zadívala z okna. Můj telefon asi ví, že sněží, ale kolik sněhu leží nahoře v lese, to zjistí těžko. Trasu jsem zvolila svou a čas spočítala na čtyři a půl hodiny. Ale odpolední káva mě zdržela. O půl hodiny. Když jsme potom cestou zapadli ve sněhu, já dvěma nohama až nad kotníky, Rampa čtyřma nohama po břicho, pohled na hodinky jsem si zakázala. Naštěstí tento vůli testovací úsek nebyl dlouhý, brzo se objevily koleje od těžké lesní techniky, hned to šlo veseleji. Do Všeminy jsme dorazili v pět a celé půl hodiny jsme mohli v klidu sledovat padající sníh. Spočítal můj telefon čas cesty správně?

úsilí tradic

baví mě to. chodit tudy. běhat tudy na vlak. napadlo mě to dnes. odpoledne, cestou z práce, když se začíná stmívat. je to důvod, proč mě tato fotka baví. a taky mě baví, jak je to jednoduché...

nakonec děti odešli spát a starý rok skončil. ať žije nový