Právě začínala sobota, telefon ukazoval nulanula, mně ještě běžel pátek. Prstem jsem se dotkla malé šipky uprostřed displeje a pecky v uších začaly povídat o zániku domu Usherů. Naléhavý přednes se v hlavě ozýval a v zápětí se ztrácel jako špatný signál v televizi. Běžel mi pátek a zbytek energie pro dnešní den vyvanul ve vlaku cestou z práce. Zánik domu Usherů. Poslední část rozhlasového zpracování trvala třicet osm minut, zůstal po ní jakýsi mlžný neklid, vytáhla jsem pecky z uší, Mišót ještě nespal...
Ráno. Teď už začíná sobota i mě! Slunce se ukazuje lidem a mrazy předešlých dní skončily v záznamech o počasí. Poslední fáze před opuštěním bytu bývá zastavení přívodu vody, tentokrát jsem však ještě rychle zabalila do igelitu á čtyřku s mapovým výřezem jižní části Povážského Inovce v měřítku pětačtyřicet tisíc. A slunce to rozbaluje v plné parádě, vítá se se slunečními brýlemi, dlouho se neviděli. Cesta autem příjemně ubíhá, roztátá krajina za oknem je optimistickou předzvěstí plánovaného pobytu „venku“, rozverná konverzace s holkama, sice fyzicky nepřítomnýma, ale přesto je jich plné auto, rozebírá se základní otázka: „Co na sebe?“. Mišót se občas vmísí otázkou „Teď kam?“.
Vyjeli jsme na hřeben Bílých Karpat, zašlo slunce, padla mlha, skončila data, začal roaming, překročili jsme hranici Slovenska. V Rakoľubech doprava, pak Beckovská Vieska, Kočovce, Nová Ves nad Váhom, Hôrka nad Váhom, Hrádok...Odbočíme do hor. Poslední dům, pak farma zvířat a nakonec rozcestník. Žlutá a modrá. Tady necháme auto. Je tu bezbarvé ticho, do mlhy, která nenápadně stéká po svahu do údolí, zaří žlutá značka na stromě, dvojnásobně větší, než obvykle bývá, značkař věděl, že malá se oku lehce ztratí. Dovede nás na Tematín.
Hrad je popisovám jako nepřístupné orlí hnízdo nad údolím Váhu. Prudce stoupající pěšina se napojí na uválcovanou šotolinu se stopami od pneumatik, které končí těsně před hradem. I když já cestou cítím jen tíhu své nedokonalosti sbalené v batohu, Rampa se vznáší na vodítku, vzduch je kromě vody nasycený také pachy zvěře. Ozve se výstřel. Je docela daleko, zdá se, snad z protějšího svahu. Další výstřely následují, nejdřív řídce, vzápětí se však rytmus zhušťuje, kapela se blíží. Uvidíme mohutné zdivo hradu zabalené v holých větvích vrcholků okolních buků a habrů. Tísnivě příjemný pocit samoty bez barvy rozvlní dva ostře křiklavé fleky v přístřešku pod hradem, svačí tam. Projdeme bránou, prvním nádvořím, na druhém zůstaneme stát před hromadou suti a kamení. Kolem jsou pobořené zdi, v některých díry, vlastně okna. Z ochozů se dá vytušit daleký výhled, jenže svět se ve skutečnosti rozpouští za několika hřebeny v mléce. Svačíme tady.
Ponořili jsme se zpátky do lesa a mlečný vzduch teď vyplňují tenké větve holých keřů a silné větve holých stromů. Modrá značka. Když nejsou stromy, nejsou větve, úplně všechno mizí. Země pod nohama ujíždí, je to potvora namazaná kluzkým bahnem. Hustý bílý vzduch všude kolem už mi teče ušima do hlavy, tam se začíná míchat, převalovat, usazovat se a nakonec obalí čerstvou nit signálu z domu Usherů. Toho si nevšímej! Soustředím se na svoji nedokonalost sbalenou na zádech. Je jasné, že pes je daleko dokonalejší výtvor než já. Nic nenese.
Chata Šport. Odbočte vpravo. Zleva se z mléka line skřípavý zvuk. Žádný lyžař, jen zvuk opuštěné pomy, která se točí svahem nahoru, dolu. V chatě Šport hoří oheň v krbu, nad barem jede televize, dnes odpoledne dávají Harryho Pottera. Nikdo tu není. Vlastně je tady paní, co vaří, čepuje pivo, brouzdá ve svém notebooku a sleduje Harryho Pottera. Chceme pivo. Jedno nenačepuje, to se nevyplatí, ale když chceme dvě, tak to jo, to nám je načepuje. Jinak by nám dala flaškové. Tak to máme štestí. Ale nemá mák, chci šulance, bez máku nebudou. Ale česnekačka bude. A Mišót přidá ještě halušky. A další pivo. Sledujeme Harryho Pottera. Za oknem je veranda, zastřešená a plná stolů a židlí, nikdo tam nesedí. Vlastně tam sedí veliký kocour, přímo na stole u okna a zírá. Na česnekačku, halušky a další pivo. Dveře do místnosti nejdou pořádně zavřít, je na nich cedulka „zavírejte dveře“, náhle se otevřou, vstoupí pán, projde kolem našeho stolu, podívá se na česnekačku, halušky a další pivo, pozdraví a řekne „smažený sýr“. Myslím, že pán je vlekař. Harry má zlý sen, probudí se celý zpocený...Otevřou se dveře. Vstoupí pán, projde kolem našeho stolu, podívá se na česnečku, halušky a další pivo, pozdraví, řekne „dneska konec“ prvnímu pánovi a „řízek“ paní. Pán je, myslím, druhý vlekař.
Venku se stmívá. Už není čas. Půjčím si klíče od záchodu, vyčurat, umýt ruce, v zrcadle vidím kruhy pod očima. Zaplatíme deset euro. Venku se stmívá. Kromě barev už není ani světlo. Červená značka nás vytáhne pár prudkých klouzavých metrů vzhůru, když se konečně dostanu z nástrah blátivého slizu, objeví se měsíční povrch, astronaut a lunochod. Nad hlavou se táhnou lana, vystupují z prázdna se zavěšenou tyčí, na které visí těsně nad zemí malý letající talíř a po pár metrech v prázdnu opět mizí. A mizí i měsíční povrch, vstoupili jsme opět do lesa, na stromech se čím dál hůř odhaluje červená značka, až také úplně zmizí, stejně jako zmizí všechno kolem. Slabý zbytek světla už odhaluje jen náznak pěšiny. Kolem padá voda. Les se rozestoupí, jsme na louce, na té, kde měla dnes skončit sobota.
Půjdeme dál, půjdeme zpátky k autu. Bez světla to nejde, z batohu pro nedokonalost vytáhne Mišót světlo, bez něj cestu nenajdeme. Když rozsvítí a namíří do tmy, vidíme bíle. Bílo. Bílou stěnu, metr před náma. Žádná cesta. Svět končí metr před náma! To je úžasné! Vykročíme. Jdeme pořád rovně, přitom zatáčíme, nic není jisté, nic není vidět. A tak požádáme o pomoc z hůry. Nezklamal, stál při nás, přiletěl, zobrazil se, řekl „tady jste a tudy máte jít“. Řekl to telefon. A tak jsme šli, chvíli zpět vzhůru svahem, a potom na druhou stranu, dolů svahem přes mokré klacky a kořeny, listím, blátem, až na asfalt. Ten nás poslal rovnou k autu. Byl právě nejvyšší čas, pes touto dobou večeří. Složili jsme do auta naši nedokonalost, batohy naplněné stanem, karimatkou, bůčkem, čajem, čokoládou, zápalkama, ešusem, náhradníma ponožkama. Chyběla zubní pasta.
Před osmou hodinou večer jsme opustili Hrádok, vjeli do údolí Váhu a odbočili doprava.
