než zaliješ čaj

 

Dnešní den byl slunečný a kolem poledne doslova vybízel k proletu. Každého, kdo to umí.

 

Wien Hauptbahnhof. Poslední roky je to vlaková stanice, kde velmi často vystupuju, nastupuju nebo přestupuju. Při každé z těchto tří variant vyjdu před nádražní halu. Někdy pokračuju dál, někdy ne. Ale vždycky jsou před halou holubi. Tím se Wien Hauptbahnhof neliší od jiných nádraží. Dnes jsem cestou za fotografiemi Helmuta Newtona a Ernsta Haase míjela holuby v dopoledním světle teplého lednového dne. Předváděli nad nástupišti autobusů všemožné letecké manévry, sólo i ve skupině. Akce, při které se tajil dech všem, kteří ví, že ji můžou zdarma nerušeně jakkoliv dlouho pozorovat. Já jsem se nechala strhnout a kroužila telefonem otočeným k nebi s celým tím prosluněným rejem. Když se moje oči vrátily zpátky na zem, objevily na nástupišti osamoceně stojící paní. Ve tváři měla úsměv, sledovala mě. Řekla: schön. Já řekla: ja.
 

Chválím okno mojí ložnice, jak pracuje se světlem z kliniky čelistní a obličejové chirurgie, stojící naproti přes ulici. Dnes tam svítili dlouho, takže když jsem před sprchou zašla do ložnice pro tričko na spaní, okno zrovna promítalo krásný obraz.
 

než usnu, z okna mé ložnice, krátce před půlnocí

 

Sobotní večer v Regensburgu. Rok skončí za pár hodin, Dunaj teče dál.