Vyvinuli jsme se z organismů, jejichž přirozeným životním prostorem byla voda. To je jisté. Mám v sobě totiž nějakou prehistorickou buňku, která si to pamatuje a když plavu, nakazí zbytek těla pocitem nekonečné euforie. Doufám, že zrovna tato buňka mi nikdy neodumře. Dnešní voda byla nadmíru příjemná. Dobrý byl i čas plavání, mezi sedmou a osmou hodinou večer. Šli jsme s Rampou až na konec jezera k vrbě, mezi kořeny mizejícími v pobřežním kalu měl spoustu možností k pátrání. Ví, že musí, ale neví proč. Tomu rozumím. Vzala jsem to od vrby kraulem k jihu, ale protože nemám brýle a kraul naslepo mě vždycky nepatrně vychýlí, přiblížila jsem se k západnímu břehu, podél něj chvíli prsa, chvíli znak, mířím k chatce Huckleberryho Finna (krásný rybářský domek, ve kterém bych i bydlela), odtud přímo k východu přes celou šířku jezera k tmavě zelené maringotce. Uprostřed plochy ležím na zádech a zavazuju rozšněrované plavky. Z dálky sem dolehne Rampovo štěknutí. Protože ještě dobře vidím, tak vidím, že štěká do kořenů a můžu v klidu splývat. Nakonec se sportovním tempem v kraulu přesunu zpět pod vrbu. Usychám, slunce klesá, Rampa dostal volnost a odešel hrabat k vedlejšímu jezeru. Vytáhnu foťák a chvíli sleduju děje na hladině. A pak jsem udělala novou kontaktní fotku. Až mě to rozesmálo, jak je ten nápad prostý...

tam, kde je dost houpaček, tam je hej

Monday morning

já plavu. pes hrabe.

Minulý týden jsem trpěla netrpělivostí. Léto láká, a tak mi v pátek moje pracovní docházka hlásí, že je potřeba lehkovážnosti první půli července napravit a strávit v kanceláři i sobotu. Plán je jasný a dobrý, pěšky domů. Doprovází mě pochopitelně správce ateliéru. Dlouhé cesty s cílem jsou ten pravý lék na netrpělivost. Když se stane, že teplota vzduchu dosáhne na třicítky a já se na cestu vybavím dvěma meruňkama, možná se dostaví i halucinogenní účinky, stav malátnosti a netečnosti, ve kterém se sice blbě fotí, ale krajina se promítá do hlavy úplně nejsilněji. Správce ateliéru musí být vybaven jinak, jeho krajina se projektuje do váčku naditého piškotama dezertní velikosti. Vodu snad najdeme v potoce.

Před třetí hodinou vyrazíme z Želechovic na Jaroslavický kopec. Rychlostí chůze jdu tu trasu poprvé. Stoupáme prudce do kopce po silnici mezi domy, slunce je ostré, stín tu nemají. Protože trpím netrpělivostí, u posledního domu jsem bez meruněk. Když si Rampa uvědomí, že by mohl začít být otravný, protože horko, objevují se stromy a nabízí stín. Cesta se srovná, lemují ji jen dvě barvy: nebe a louky. Je sucho. To víme, ale pořád je to ještě jakýsi nový stav, o kterém se mluví a pořád ještě pohled na vyprahlé paseky překvapuje. Dnešní dojem z našeho Valašska je africký. Nikdy jsem v Africe nebyla, ale mám pocit, že to tam musí vypadat podobně jako teď tady. Napadá mě, že bych měla projet Afriku. Abych tam někde našla místo,  kde to bude jako na Valašsku...

Blíží se pátá. Tam, kde naše trasa ústí na hlavní silnici v Jaroslavicích, visí mlíko. Červenobílá páska před námi uzavírá cestu, která teď patří jen a jen dívkám do dvaceti tří let, které umí jezdit na silničním kole tak rychle, že si to tady rozdávají o titul mistrině Evropy. Kluci se projedou zítra. Mladíci, kteří v neděli nevyrazí z Arras Citadelle do Roubaix, si střihnou kopec ze Zlína na Kudlov, odtud přejedou do Jaroslavic, v ostré levotočivé zatáčce, kde já teď sedím na patníku pod bíločervenou páskou, se jejich trasa prudce zlomí a spadnou zpět do centra města. Potom si to dají ještě třináctkrát. A komu tady to vertikální kroužení sedne nejlíp, bude mistr a příště už možná pojede do Paříže. Holky nad tím příliš přemýšlet nemusí. Nevím, jak to aktuálně s jejich La Course vypadá, nicméně okruh Zlín-Kudlov-Jaroslavic-Zlín prý vypadá jako plnohodnotná trasa na Tour. Kdo je připraven, není zaskočen. Kdo chce jednou vyhrávat ve Francii, musí být dnes rychlý na Kudlově.

Půl šesté pryč. V naší zatáčce, sdílím ji totiž ještě s jedním pořadatelem a dvěma diváky, se objeví paní s náloží dvou objemných tašek. S úsměvem oznamuje pořadateli, že jen přeběhne na druhou stranu cesty na zastávku, za chvíli jí totiž jede autobus. Pořadatel ji ujistí slovy 'to těžko',  autobus nepojede. Ale paní je připravena, vytáhne výlukový jízdní řád, kde slibují, že za deset minut to už vážně jede. Kolem prosviští minipeloton pěti závodnic. Pořadatel se zachová vůči paní chápavě: vezme si od ní vytištěný jízdní řád, začte se, pokýve hlavou a řekne 'to těžko'. Paní si vezme svůj jízdní řád zpátky, poskládá papír, strčí ho do kapsy, uchopí tašky a řekne 'tak já půjdu pěšky po chodníku'. Pan pořadatel pokýve hlavou 'tak jo, to můžete'.

Když kolem naposledy projela vedoucí závodnice, opustili jsme po chodníku zatáčku i my dva s Rampou. Propletli jsem se zástavbou jaroslavických domů a jsme zase na loukách. A protože z meruněk už mi nezbyla ani vzpomínka, konečně se dostavil ten Stav. Postupuju v lehké apatii z horka, malátnost dělá louky obrovské. Nejdřív zastavujeme v remízku pod stoupáním na Kudlov, kde si dá Rampa v malé tůni na potoce pár temp a hltů. Na Kudlově mě zastaví maják. Není maják námořní, ale televizní, stejně je krásný. Vždycky. Bydlím pod ním. U hřiba mě zastaví pivo a párky... Cesta z práce to byla světová.

děda Hájek. Je sucho. Na Vodrantech ve studni hladina povážlivě klesá. Kluci tedy mají čůrat na zahradě. Co jsme ušetřili na splachování, to děti uvážlivě rozcabrali do trávy, petržel se myslím tetelila blahem. I s krocanama. Přísun krmiva vzrostl asi o 200%.

První rok studia tvůrčí fotografie byl plný úkolů. A jak to tak bývá, nejvíc mě potrápil a zabavil ten, který na první dojem nepůsobil vůbec obtížně. Barevné skladebné postupy, volný soubor. 

Zvlčení.