pozorování konce roku

 

 budka

Moje nová krásná ptačí budka je vyrobena z dubového dřeva, a to znamená, jak mě ujistil švagr, který ji sám zaměřil, vyprojektoval, vyřezal, stloukl a předal Ježíškovi, že jsem ji mohla hned na Štěpána zabudovat na jí určené místo. Východní strana balkónu, prostor opletený liánama letitého podražce. Dubové dřevo prý něco snese i bez ochranného nátěru. Mírně zkosená plochá střecha určuje svou vyšší stranou pomyslné čelo budky, tak nějak pocitově jsem jej nasměřovala k východu. Počítám s východem jako hlavním směrem příletu ptactva. Zabořit dlaň do kyblíku se semínkama i s kousky ořechů je příjemný pocit, který pravidelně zažívá asi každý majitel ptačí budky. Teď i já. První várku zobu jsem vysypala na podlahu otevřeného ptačího domku za nedělního odpoledne.

V pondělí ráno ležel zob na podlaze. Vypadal netknutě. Odešli jsme s Rampou do práce. V pondělí večer, po návratu domů, nebylo na podlaze ani zrníčko. Zabořila jsem tedy ruku, po celodenním ťukání na klávesnici se zase objevil příjemný pocit, do kyblíku a vysypala plnou dlaň do budky. V úterý ráno jsme odešli s Rampou do práce, zob ležel na podlaze. Netknuto. Ale večer byla podlaha prázdná a kolem dokola ani ptáčka. Byla tma. Na podlahu se snesla další hrst slunečnicových semínek s kousky vlašských ořechů.

Ve středu jsem do práce neodešla. Začaly volné dny konce roku. Za okny se od rána snášely husté těžké vločky a bylo jich tolik, že pokryly souvisle zem a vytvořily bílý svět. Alespoň do oběda. Seděla jsem v ateliéru a ťukala do klávesnice, Rampa těžce vydechoval na jednom ze svých dvou polštářů. Naráz mě z práce vytrhl rej pohybů na balkóně. Osiřelé větve javoru, lípy a bříz na západním okraji domu se hemžili pěvci. Havrani, kteří tyto větve obývají během zimy stabilně, stabilně seděli a nehemžili se. A pěvci podnikali rychlé výpady k mojí, nebo spíše jejich, budce. Přilétali od jihu a jihozápadu. Po nějaké chvíli jsem si uvědomila, že stojím přišpendlená k oknu a usmívám se. Tolik nekontrolovatelného pohybu kolem budky může kontrolovat jen fotoaparát. Tuto myšlenku dovedl k dokonalosti Stephan Gill ve svém projektu The Pillar. Stejnojmenná kniha, kterou v roce 2019 vydalo nakladatelství Nobody patří k mým vůbec nejoblíbenějším. Takové využití fotografii vážně sluší. 

A tak teď stávám za oknem, nájemníci přilétají kolem oběda, jak jsem poznala za dva dny pozorování, těkám očima po ptačích trajektoriích vykreslovaných v prostoru mezi mou budkou a okolními stromy a ukazováčkem pravé ruky mačkám spoušť fotoaparátu. A pak si můžu v klidu prohlížet ten svět, do kterého sice nepatřím, ale můžu do něj pomocí fotky nahlédnout. Fotka totiž nabízí trvalý pohled na pomíjivost.

30.12. 2021

boží hod

 

 štědrovečerní večeře

 ...a pětadvacátého bude vývar

sundays. Světlo poslední adventní neděle se odráží od barytu. Na něm je poselství. pf. Ořezávám usušené obrázky. Tím se připravuju na Vánoce. Je klid, hraje Teleman, piju čaj. Pod rukama Fomabrom N 111. Lesklý papír s normální gradací. Obrázek obsahuje cosi skryté. Celé dopoledne jsem přemýšlela, jestli na něj mám upozornit slovy napsanými tužkou na zadní stranu. Neudělám to. Obraz musí fungovat sám. Jeho smysl může pozorovateli uniknout, záleží na pozorovateli, jak moc je pozorný. Takový je smysl obrazů.
 

 

 sundays

 Rampa se uzdravuje, dnes už mohl zase do kanceláře. po obědě jsme šli na procházku ke včelám. poletovaly kolem a bylo jich vážně hodně. bílé sněhové vločky.

zatímco Blanče kvalita čerstvě napadaného sněhu rozladila, Rampa byl s nadílkou spokojený

 

We Go On (hurting each other). The Avalanches. album We Will Always Love You. 2020.

 

to album jsem včera slyšela poprvé. díky takovému načasování se zařadilo mezi alba, co budu poslouchat, dokud budu slyšet

 

 

Probuzený. Nosí Protective Elizabethan Collar. Size 20.

 

začal prosinec. vnímám drobnosti