budka
Moje nová krásná ptačí budka je vyrobena z dubového dřeva, a to znamená, jak mě ujistil švagr, který ji sám zaměřil, vyprojektoval, vyřezal, stloukl a předal Ježíškovi, že jsem ji mohla hned na Štěpána zabudovat na jí určené místo. Východní strana balkónu, prostor opletený liánama letitého podražce. Dubové dřevo prý něco snese i bez ochranného nátěru. Mírně zkosená plochá střecha určuje svou vyšší stranou pomyslné čelo budky, tak nějak pocitově jsem jej nasměřovala k východu. Počítám s východem jako hlavním směrem příletu ptactva. Zabořit dlaň do kyblíku se semínkama i s kousky ořechů je příjemný pocit, který pravidelně zažívá asi každý majitel ptačí budky. Teď i já. První várku zobu jsem vysypala na podlahu otevřeného ptačího domku za nedělního odpoledne.
V pondělí ráno ležel zob na podlaze. Vypadal netknutě. Odešli jsme s Rampou do práce. V pondělí večer, po návratu domů, nebylo na podlaze ani zrníčko. Zabořila jsem tedy ruku, po celodenním ťukání na klávesnici se zase objevil příjemný pocit, do kyblíku a vysypala plnou dlaň do budky. V úterý ráno jsme odešli s Rampou do práce, zob ležel na podlaze. Netknuto. Ale večer byla podlaha prázdná a kolem dokola ani ptáčka. Byla tma. Na podlahu se snesla další hrst slunečnicových semínek s kousky vlašských ořechů.
Ve středu jsem do práce neodešla. Začaly volné dny konce roku. Za okny se od rána snášely husté těžké vločky a bylo jich tolik, že pokryly souvisle zem a vytvořily bílý svět. Alespoň do oběda. Seděla jsem v ateliéru a ťukala do klávesnice, Rampa těžce vydechoval na jednom ze svých dvou polštářů. Naráz mě z práce vytrhl rej pohybů na balkóně. Osiřelé větve javoru, lípy a bříz na západním okraji domu se hemžili pěvci. Havrani, kteří tyto větve obývají během zimy stabilně, stabilně seděli a nehemžili se. A pěvci podnikali rychlé výpady k mojí, nebo spíše jejich, budce. Přilétali od jihu a jihozápadu. Po nějaké chvíli jsem si uvědomila, že stojím přišpendlená k oknu a usmívám se. Tolik nekontrolovatelného pohybu kolem budky může kontrolovat jen fotoaparát. Tuto myšlenku dovedl k dokonalosti Stephan Gill ve svém projektu The Pillar. Stejnojmenná kniha, kterou v roce 2019 vydalo nakladatelství Nobody patří k mým vůbec nejoblíbenějším. Takové využití fotografii vážně sluší.
A tak teď stávám za oknem, nájemníci přilétají kolem oběda, jak jsem poznala za dva dny pozorování, těkám očima po ptačích trajektoriích vykreslovaných v prostoru mezi mou budkou a okolními stromy a ukazováčkem pravé ruky mačkám spoušť fotoaparátu. A pak si můžu v klidu prohlížet ten svět, do kterého sice nepatřím, ale můžu do něj pomocí fotky nahlédnout. Fotka totiž nabízí trvalý pohled na pomíjivost.
30.12. 2021
